31.08.2008
Druhý pokus dojet z Letovic do Bystřice aneb je Mouťa pověrčivý?

Mouťa dřív v podstatě pověrčivý nebyl – kupř. když mu přeběhla kočka přes cestu tak tvrdil, že přeběhnutí tímto směrem (pokaždé jiným) neznamená smůlu ale naopak štěstí ..atd. Nedělní výlet však možná jeho pohled na tuto záležitost trošku změnil.
Ráno, hned kousek od baráku mu ještě nepřišlo divné, že jeho dráhu překřižovala černá veverka a ani později se nepozastavil nad tím, že ve vlaku seděla vedle něj až do Letovic černá kočka.
Šlapal si do prvního kopečka a užíval volna. Bylo relativně chladno (něco kolem 15stC), ale on doplnil svůj dres jen o podvlékací triko a těšil se, až blankyt nad hlavou umožní slunci spustit svůj koncert a všichni ti, které teď nabalené potkával začnou omotávat své vrstvy kolem pasu a chytat vlky. Jeho dobrou náladu nepokazila ani čtvrthodinová sekera ČD ani tradiční drobné dohledávání Na rovinách (protože byla pole většinou posekána, dělaly se mu dobře azimuty). A propos pole, bylo už kolem desáté a tak pojedl trochu máku a jednu kukuřici. Sjezd do Horního Poříčí si užil. V místě kde minule hodil tlamu sice musel mírně přibrzdit kvůli srnkám (hnědé s tónem do černa), ale v druhé půlce svahu to rozbalil a nechal vyniknout odpružení, nastavené na 2.5/7.5bar (předek/zadek).
Aby se vyhnul tlačení do Veselky po rozbité šotolině popojel trošku severněji a vyšplhal po asfaltu přes Jobovu Lhotu do Kněževsi. Mákl si, zpotil se, trošku mu vadilo klapání středu ale za odměnu získal další plodiny - dvě obří šťavnatá jablka (z jednoho stromu s naroubovanou letní a James G. odrůdou) a slušný výhled s dominantou - svojanovským hradem). Ale hlavně nabral potenciální energii. Vychutnávat se ji jal ze sedýlka u Fouska (669mnm) k Hodonínce a zase to bylo trošku něco jiného - zanedbaná cesta mu zrychlila tep hlavně v závěru, kdy pod zrakem neproniknutelnou vrstvou zeleně byly schovány mokré klacky podrážející přední kolo (jeden takový s ním smýkl asi o metr). U Lamberku udělal malou zajížďku a kouknul na to, jak se jezdí v 21.století motokros – zrovna tam byla rozjížďka drobotiny odhadem tak 8-mi leté na stroječcích o objemu 65cm3. Co viděl v něm nastartovalo úvahy na téma „koníčky a jejich přehnaná role v životě dnešního člověka“ (toto téma se mu nastartovalo v mozku později ještě jednou, když byl svědkem toho, jak se do maskáčů a jiné strůje souká skupinka pejntbolistů).
A zase se stoupalo a zase si liboval, že se vyhnul drncákům a že nabírá výšku po asfaltu. Chviličku mu trvalo, než se zorientoval mezi nově přeloženou turistickou zelenou a svou sto let starou mapou a pak už si mohl vystřihnout sešup (vyvolal v něm pocit zimního období, protože závěje nového ještě nesedlého štěrku se chovaly obdobně jako sníh) k Důlnímu potoku. Následnou malebnou pasáží po proudu Tresného potoka se kochal a loudal. A pár minut před dvanáctou se octl na vrcholu blaha – načapal v řečišti nádherného čápa, který jsa zabrán do lovu žab se nechal z bezprostřední blízkosti okukovat a teprve po chvíli poodlítl dál do krytu stromů a keřů (to, že byl ten čáp také černý, nemusíme snad ani uvádět).
V pravé poledne se míra znamení naplnila – bez nějaké zjevné „velké rány“ v kole ruplo, posez se stal nejistým a když Mouťa zjišťoval, o co jde (jeho první dojem bylo, že se stalo něco s lyžinami sedla), s hrůzou objevil v místě napojení u sedlovky prasklou štangli (no jasně, tahle část rámu je vyvedená v černém laku). Trošku nevěřícně hýbal trubkama a chvilku trvalo, než mu to skutečně došlo se všemi následky – od faktu, že slibně rozjetý výlet už skončil a že bude rád, když se nějak rozumně dostane vlakem do Brna až po případné možné patálie s uplatňováním záruky (Mouťa zejména přemítal nad tím, zda výrobce neprohlásí jeho chování ke kolu za hrubé a nevhodné – vždyť on dokonce jednou bicyklu sprostě nadával a co když to někdo v lese slyšel a výrobci ho udal).
Nedivme se tedy, že se Mouťova dobrá nálada rozplynula jako pára nad hrncem. Vztek se pokusil chladit v pár brodech, ale bezúspěšně (akorát si namočil zadek). Dostal se z terénu a rozhodl se pokračovat po silnici do Nedvědic. Poměrně nepříjemný provoz na této dopravní žilce mu moc nedodal, jel (jestli tak vůbec opatrný přesun nazvat lze) jenom pasáže po rovině a s kopce, do jediného kopečka poctivě tlačil. Mouťa pěnil – vadily mu i pohledy kolemjdoucích, kteří nechápali, co že se tak šourá. Nutno přiznat, že jeho rozčilení dosáhlo takové úrovně, že nebyl ani schopen správně přečíst směrový ukazatel na „DOLNÍ ČEPI“ – jak viděl černě, prohodily se mu slabiky.
Oběd mu brýle na růžovo neobarvil – v restauraci Pod Pernštejnem bylo plno a jídlo, co si vybral by trvalo podle servírky asi ¾ hodiny a to by už nestíhal vlak ve dvě do Tišnova. Tak se musel nacpat hotovkou – mastnou sekanou. Alespoň zalil žal pár pivy. Nakonec mu pár minut do odjezdu vlaku zbylo a tak se vylepil na sluníčko a tam se řádně prohřál, což mu alespoň malinko pomohlo. A protože souprava byla fungl nová a pohled z okna na třpytící se Svratku a její okolí kouzelný, postupně se cítil líp a líp a domů už dojel takřka jako normální člověk.

  Fotky z akce