13.07.2008
Znojmo, vidím tě dvojmo

PROLOG:
Vyhodnocení posledních průzkumů sledovanosti článků přineslo plné potvrzení již v minulosti tušeného paradoxu – naše čtenáře cyklopříběhů v podstatě nezajímá cyklistika. Spíš hledají v článcích člověka. Jako reakci na tento fakt se náš nejzkušenější redaktor pokusil sestavit následující popis výletu poblíž Znojma.

ÚVOD:
Poradit si se zadáním NAPSAT CYKLOČLÁNEK S MINIMEM CYKLISTIKY je musím přiznat oříšek pro opravdového muže. Jak je již výše zmíněno, nebudeme už psát o běžných drobnostech:
- nebudu už mluvit o tom, že si Mouťa vyrazil sám
- nebudu referovat o jeho volbě oblasti na základě počítačového modelu vývoje meteo-situace
- nebudu zmiňovat teplé počasí s rizikem černých mračen nad hlavou
- nebudu hlásit tradiční zahučení do křoví ve stoupání na Kraví horu
- nebudu básnit o tom, jak si užíval sjezdík se Sealsfieldova kamene
- nebudu hořekovat, jak si naběhl s občerstvením, kde cedule PIVO zamlčela fakt, že jde o lahváč
- nebudu připouštět Mouťovy obavy z blesků
- nebudu se podivovat nad proměnou Plenkovického potoka, který se po vydatném lijáku stal Gangou
- nebudu se smát podobnosti čápa stojícího v dešti na jedné noze a Mouti ukrývajícího se pod střechou domu poblíž jeho komína
- nebudu popisovat trasu a čím se lišila od předchozí vyjížďky do této oblasti ani vám nebudu nutit odkaz na článek „Bravo, hrdinové“ z roku 2006.
Zkrátka a dobře, o těhle věcech už vám psát nebudu. Napíšu vám věc jinou – jak Mouťa shlédl pamětihodnosti Znojma (ono záleží dost na úhlu pohledu pro definici, co je to vlastně pamětihodnost):

STAŤ:
Po dojezdu zpět do města Mouťa využil volného času k návštěvě pro něj kruciálních míst – tedy těch, ke kterým si vytvořil citovou vazbu během pohnutého září roku 1989.
Hned na kraji zástavby si připomněl naproti nemocnici ležící restauraci Dianu – místo, které navštívil na základě prvního zápisu ve vycházkové knížce. A musel s potěšením konstatovat, že poklidná lokalita městského lesíku neztratila nic ze svého kouzla ani po dvaceti letech.
Další zastávku udělal na Jarošově ulici. Tam ale s hrůzou zjistil, že z útulného komplexu budov bývalých Žižkových kasáren nezůstal kámen na kameni. Pryč je brána, kde dostal od jakéhosi majora hned první vteřiny u útvary pojeb (řval na něj a jeho dva kumpány celkem právem, protože nástup na povolávacím rozkazu byl určen na 1000 a oni nejenže jeli až pozdějším vlakem, co měl příjezd po poledni, ale navíc majora /čekajícího na nádraží s lítačkou a cedulí s číslem VÚ/ s kamennou tváří minuli a šli si dát ještě do hospody poslední dobrý notně pivem zapitý oběd). Pryč je výstrojový sklad, kam si chodil skoro celou dobu postupně doplňovat garderóbu a obutí, protože jeho tabulkové šestačtyřicítky bagančata zrovna neměli (i s prodlouženým rukávem měla naše lidově-demokratická armáda co dělat) – ale jemu to nevadilo, protože zatímco všichni kolem něj nastupovali v nepříjemně těžkých kanadách, on si lebedil v teniskách a navíc výpravami do skladu zabil spoustu jinak pomalu plynoucího času. Pryč je ošetřovna – jediné místo, na které si netroufl (ač sužován bolestmi zad po skoku do písku basebalového hřiště v holandském Nuenu – mimochodem, správně by na ten turnaj jet neměl, protože to bylo těsně před nástupem vojenské služby a to zřejmě z obav o emigraci povoleno nebylo, ale zalhal, že pojede v létě a vízum mu platilo půl roku – po pravdě řečeno ty obavy byly asi obecně opodstatněné, protože kontrast náhlého přechodu ze zahnívající kapitalistické ciziny /kde byl ještě v pátek/ do kasáren /sobota/ v něm vyvolal drobný šok). Pryč je i vícepatrová budova samotného ubytování, kde se něco naběhal po schodech a pozašívával během ranních rozcviček. Zkrátka pryč je kus jeho dětství. Nikdy se nevrátí vzpomínka mládí, kvádr supermarketu Kaufland ani před ním zbudované parkoviště v něm nostalgické pocity nevyvolají.
Otočil se na patě, jako omámen prošel neudržovaným parčíkem a po chvilce už dorazil k poslednímu cíli - Komenskému náměstí, kde došlo během jedné z mála vycházek k zajímavému střetu se záklaďákem, kterej ho chtěl (zjevně jen proto, že je špagi /rozuměj absolvent vojenské katedry/) v opilosti zabít. Mouťa se tehdy pragmaticky rozhodl utýct (ovlivněn faktem, že se scéna odehrávala přímo pod okny stanice SNB) a po několika obkroužení zaparkovaných škodovek se mu to i podařilo.
„Jo, jo, to byly doby“ řekl si Mouťa v duchu, a exkurzi za historií ukončil.

ZÁVĚR:
Milý/á čtenáři/ko, doufám, že Tě nová filosofie redakce osloví a že nám zachováš svou neztenčenou přízeň i v budoucnu. Tvůj a nikoho jiného
Pisálek
-mou-