17.06.2008
NÁVRH

Má kantýnská se mnou každé ráno hraje hru „na čistou stovku“ – na digitální váze odměřuje vlašák na 0.100 kg (za léta stravování jsem dospěl k názoru, že zdravou stravu nutno držet v rovnováze s jídlem, co člověku chutná a tak si ho k cereáliovému rohlíku dávám). Ne nepodobna golfistovi po první „dlouhé“ ráně patuje na celofánu – má bohatou praxi a tak ví, kolik váží jeden hrášek a díky tomu většinou splní nevyřčený par jamky – tři nabrání lžičkou. Občas nastane „hole-in-one“ a ačkoliv se z toho dokáže hodně radovat, není nafoukaná a sama přiznává, že je to jen štěstí, že tak dobrá zase není. Někdy se ale nedaří a pak se přihodí bogey či dokonce double-bogey, ale ani tehdy ji úsměv neopouští – ví dobře, že je to jen hra a proto neháže vztekle lžičkou po kantýně, neobviňuje výrobce lahůdek, že dodal jinou /tužší/ majonézu ani nesyčí na ve frontě stojící zákazníky, aby nehlučeli.

Ale to nejsou jediné její klady:
- nesnaží se vyvinit z případného neúspěchu předem a před výkonem nehledá výmluvy proč by se jí to nemuselo z objektivních důvodů podařit
- když pak kolem ní během výkonu projde vedoucí, nezřítí se jako zasažená bleskem na linoleum a nepožaduje nový pokus a potrestání vinice červenou kartou
- to vše dělá jen tak ze sportu – nemá za to ani korunu navíc, nepřináší jí to ani žádnou extra popularitu. Nezakládá si vlastní federaci, nepořádá Mistrovství světa ve vážení vlašáku ani se nepokouší intrikami prosadit svoji disciplínu na úkor nějaké jiné na olympiádu.

Na druhé straně ale do toho dává všechno – je tam nasazení bez simulování, maximální soustředění. Nepodceňuje vliv fyzické připravenosti a její práce nohou je fascinující. Navíc je fair play – když do hromádky kočičího blití drbne omylem bez řečí si započítá jeden pokus.

Nezpychla, dobře ví kde jsou její kořeny. Odolala lákavým nabídkám ze zahraničí a díky tomu může tuzemská veřejnost obdivovat její výkony i nadále.

Má kantýnská je zkrátka můj nedostižný sportovní vzor. A proto ji navrhuji na sportovkyni roku 2008.