1.05.2008
Mouťa s Romčou slaví 10 let výročí svatby
Poté, co Mouťa s Romčou v dennodenním kolotu ignorovali výročí svatby bavlněné (Mouťa měl nápad, že by si vyměňovali kapesníčky až při 2.výročí, ale bál se ho uveřejnit, přece jen bylo jejich manželství ještě mladé), papírové, kožené, květinové, dřevěné (to si ani nedali talismany a nevyměnili medicíny), železné, vlněné, bronzové a hliněné, vychutnali si 10-ti leté výročí růžového cínu. A to tím spíš, že pravděpodobně ošidí svatbu ocelovou, hedvábnou, krajkovou a slonovinovou a budou slavit až 15-ti letou křišťálově-skleněnou. Aby podtrhl pocit růžového cínu, objednal Mouťa ubytování v penzionu SOGDIANA ve Slavonicích, kde se pohádkově snoubila gotika městyse (v kterém navíc zrovna růžově kvetly okrasné třešně) s uzbeckým stylem SOGDIANY samotné.
PÁTEK:
Cyklovýjezd vedl krajinou Mouťova pionýrského věku a to následovně: Landštejn – rybník Pstruhovec – po modré na východ (jižním svahem plným malých ještěrek) – Stoječín (Romča trošku brblala, že jí nejde řadit malý tác) - Matějovec – od Hladového rybníka do Vlčích jam - Terezín (tam Mouťa marně hledal stopy po tábořišti, kam zamlada drahně let jezdil) – 15:00 Zvůle (chytla je krátká přeprška a pozdní oběd v kempu) – kvůli bolavým sedacím partiím už bez vymýšlení přes Rožnov (na tamním statku kromě „autosalonu“ luxusních vozů probíhaly za dozoru nějakých milých rodin s dětmi stavební práce) a po další modré zpátky k autu – Mouťa si to už sám dojel do Slavonic (plán trasy mu upravil zákaz vstupu do vodárenského pásma a areál střelnice pod hrází).
NEDĚLE:
Bylo příjemných 18stC a staronová opět zformovaná cyklo-dvojka (já a Romča) vyrazila do akce. Rámec pro ni byl vymezen dopolední nedělní mší a odpoledním návratem do Brna a tak jsem zvolil kratší okruh v prostoru přírodního parku Homolka-Vojířov jižně od Lásenice, kde mi chybělo projet kus mapy tak malý, že se to na samostatný celodeňák nehodí. Po přejezdu luk od pampelišek žlutých a překonání drobných počátečních orientačních problémů zapříčiněných Klubem českých turistů (komické bylo hlásit Romaně „vidím bývalou značku“) jsme se smíšenými lesy (hodně borovic, ale i buků a habrů s nádherně světlezeleným čerstvým listím) dostali k rybníku Dolní pstruhový.
Nepostupovali jsme tak rychle, jak jsem plánoval a já proto trasu preventivně zredukoval s tím, že bylo zbytečné se někde stresovat, že nestíháme. A tak jsme místo obkroužení kopce Fabián jen vyjeli po modré k Hornímu pstruhovému (ještě malebnější než Dolní, byl čisťounký a u břehu se vyhřívaly zlaté rybky) a začali se vracet. Nejprve po přeložené zelené (ta nás odbočkou dovedla až k rakouskému „severnímu pólu“ – na rozdíl od českého však na něm nejsou nějaké tabule s popisem, ale kouzelný soutok dvou čirých potůčků s písečným dnem stál za to) a od nějakého hotelu po asfaltu nad Nový Vojířov (tam už byl zaparkován vůz). To, že to Romče na rozdíl ode mě asi stačilo dosvědčuje i následující rozhovor, který proběhl těsně před cílem:
Mouťa (v dobrém rozmaru ukazujíc rozmáchle rukou na oplocené pozemky): „Tady si to střihnem přes pastviny.“
Romča (nekompromisně): „Dneska už nic stříhat nebudem!“
/mou/
Ten výlet nezačal dobře už v Nové Bystřici, kde mně Mouťa kibicoval do řízení auta (dal si „chytré“ poobědové pivo) – nelíbilo se mu mé couvání na parkovišti ani odbočování (že prý to moc řežu, přitom jsem tam dobře viděla, že nic nejede). Navíc mě zmáčel svou netěsnou cyklo-láhví moji novou rukavičku a místo aby se omluvil, mlel něco o tom, že to hned uschne. Neuschlo. V Novém Vojířově pak nedbal na mé připomínky, ať zkusíme najít zelenou značku u kostela a vyrazil podle své mapy z roku „raz-dva“. Hrozně mě po pátečním výjezdu bolel zadek a každým drcnutím jsem trpěla (a to, že to s Mouťou drncá pořád nemusím zdůrazňovat). Přejeli jsme louku, ale pak nastali navigační martýrium - motali jsme se v lesíku s borůvčím (Mouťa si tam rozbil krytku na brýle) a marně se pokoušeli přebrodit močáliště kolem Koštěnického potoka. Jediné, co velký vůdce Mouťa dokázal bylo najít nepoužitelné zbytky rozpadlého dřevěného mostku a tím dokázat, že zelená značka byla zrušená (z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu byl na ten nález hrozitánsky pyšný). Následovalo to, co si prožila většina lidí co někdy s Mouťou jela – namísto jednoduchého a logického návratu kousek zpátky se pokračovalo dál. V tomto konkrétním případě bylo nutno překonat třímetrový vodní tok. Po chvilce ohledávání rozhodl, že přebalancujeme přes pokácenou vrbku. A protože byla notně obrostlá proutím, tak se to bez poškrábání lýtek neobešlo. Na druhém břehu jsem zjistila, že jsem někde vytrousila sluneční brýle, ale na hledání a opětovné překonávání té překážky už nebyly duševní síly a tak jsem je musela oželet (snad udělají nějaké houbařce radost). Následně jsme křižovali po louce u právě vybíraných včelínů (útok včel na nás Mouťa kupodivu nezorganizoval) a hledali kudy přes mokřady, až jsme u zřícené kaple natrefili na stromy s přemalovanou značkou což byl pro Mouťu důvod k tvrzení, že jsme se chytli. Já se teda chytla hlavně za odřenou holeň z pádu (složila se jak hubená tak dlouhá, protože jsem zvedla oči od země a snažila se najít ptačí budku č.1094, o které Mouťa básnil). Víckrát už jsem takovou chybu neudělala a oči jsem od terénu pod předním kolem za jízdy neodtrhávala. Dodrncali jsme k nějakému rybníku na hladký asfalt a já trošku záviděla cyklistovi s trekovým kolem, který očividně bezproblémově projížděl krajem po cyklostezkách s kvalitními povrchy. To já s Mouťou asfalt jenom lízla a už se zas po modré poskakovalo přes kořeny vpřed. Aby toho nebylo málo, vedl Mouťa řeči typu „to si ta moje zadní stavba /rozuměj tlumič/ užívá, to jsou cestičky přesně pro mě,…“. A propó Mouťovy řeči - už jsem s ním dlouho nejela a tak to chvilku trvalo, než jsem pochopila, že:
- když volá shazuj, mám si předem podřadit do kopce
- když říká „techničtější pasáž“, má na mysli, že je to hrozně rozbité
- když oznámí „jeď po značce, dole počkám“, tak že ho následujících 5 minut neuvidím
Už jsem toho měla celkem dost – nohy by sice mohly ale zadek už ne a navíc moji morálku decimoval i klackem propíchnutý bok a tak jsem uvítala, že jsme to obrátili zpátky. Stejně nezbývalo moc času (bylo potřeba dojet do Brna a převzít si děti od hlídačů), dost dlouho jsme se zdrželi v močále a ve vrbičkách a tak jsme se bez většího vymýšlení (jediná drobná odbočka bylo k nejsevernějšímu bodu Rakouska) pustili k autu. A když jsem rezolutním způsobem odmítla Mouťův poslední pokus o azimutový závod prokaděnými pastvinami kousíček od cíle, podařilo se nám dokončit výlet bez nějakých dalších excesů.
/rom/
Fotky z akce