5.03.2008
Trénink na jaro (aneb „trénink je cíl“)

Mouťa pochopil, že se nebude na svých výjezdech moci často schovávat za šlachovitá záda svých druhů a proto se pustil do tréninku sám. A tak zatímco pilný Lev lil FRIDEX do betonu na stavbě své chaty a zodpovědný Bleri kontroloval dvěmi digitálními teploměry lázeň pro potomku, sobecký Mouťa bajkoval:

Noční 5.3.2008
Prověřování nové čelovky na bázi LED-ky příští generace proběhlo od půl deváté do jedenácti a to velmi volně s přestávkami pro hledání lepšího nastavení poloh světel a jejich intenzity. Zejména kvůli výraznému ochlazení na asi -5stC došlo ke zkrácení trasy na Wilsoňák - Kočičí žleb - sjezd k Prádelně /nejhezčí pasáž - mráz vytvořil na kalužích krustičky, tráva byla ojíněná, pozadím těsně před ním mrskla pěkná srnka a technicky náročnější podjetí kmene se mu líbilo tak, že si ho dal dvakrát/ - po mostu na levý břeh /tady bylo asi nejvíc polámaných větví po vichřici Emma/ – Šulák - Žluťák. Ale příčin, proč nedal Šmelcovnu bylo víc – sám v noci, neoseděný zadek, bolavá záda, klouzající podklad..atd.

Noční 19.3.2008
Po dvou týdnech koloklidu na to Mouťa šel zase. Obdobně jako model Škoda Favorit v devadesátých letech, i on měl takřka 100-vylepšení: nový řetěz, novou kazetu, od Bleriho zapůjčenou halogenku SIGMA Mirage Evo/Evo X, sedlu navyklejší zadek, odladěnou čelovku a zánovní krevní sraženinu v pravém lýtku.
Takto vybaven vyjel chvíli po osmé z V.B. směr Hvozdec. Bylo skoro jasno a měsíc jako koláč osvětloval krajinu. Po celodenních smíšených přeháňkách se ochladilo pod bod mrazu a bláto bylo díky tomu na povrchu ztuhlejší. Nové trakční ústrojí vrnělo do ticha noci spokojenou píseň a Mouťa začal polykat kilometry. Nepolykal ale dlouho. Sotva polkl první, začaly se dít věci – po poli (pod 22kV vedením) se cca 70m před ním přesouvala skupinka asi dvaceti stínů o velikosti prasete. A protože stíny měly i tvar prasat a vzhledem k tomu, že před ním neprchaly, Mouťa zastavil a začal dumat o tom, jestli by neměl prchat on. Chvilku počkal. Protože mu zmizely z dohledu a jemu se nechtělo celou oblast objíždět a ztrácet přitom nabranou výšku, pustil se dál. K jeho překvapení však po pár metrech na stíny narazil znovu – tentokrát se moc nepohybovaly až na jeden větší, který kromě pobíhání na kraji stáda i výhružně pochrochtával. To připadlo Mouťovi natolik průkazné, že se na místě otočil a zmizel. A udělal dobře, protože asi po deseti minutách padl v té oblasti výstřel. Následující čtvrthodinku svítil o něco víc než musel, protože se mu do hlavy cpala představa jak se zhaslými světly a dresem od barvy leží na mysliveckém žebřiňáku a v mordě má smrkovou snítku.
U hájenky Na hlince trošku bloudil – risknul cestu, která časem končila a tak dal azimut – v podkladu tvořeném blátem, listím a vrstvičkou sněhu to i do mírného stoupání moc nešlo a on střídavě jel a ťapal. Mapu neměl (podružné stezky, co se jich držel v ní stejně zamalované nejsou). Celkem se štěstím /díky projíždějícímu autu a na poslední chvíli, zrovna v ohybu/ trefil asfaltku, takže jeho ztráty nebyly výrazné.
Cesta do Javůrku proběhla klidně, akorát jedna srnka se neúspěšně pokusila spáchat sebevraždu skokem pod auto. V dědině samotné si Mouťa nevšímal pokřiků místní omladiny ani nepodlehl svodům hučící hospody a bez prodlení se pustil do sjezdu ke Šmelcovně. Nefičelo to tak jak si představoval, neudusaný materiál započatých stavebních úprav brzdil, ale stejně to bylo zajímavé – místy louže, místy kluzké šutráky a místy zledovatělé plošky (ve vnitřku poslední zatáčky Mouťovi ulítl zadek snad o metr). Světla předvedla své maximum, zejména pro od minule nedobitou čelovku byl tento úsek labutí písní.
V následném stoupání tahalo pravé lýtko a protože bláto k bicyklu přimrzalo, začal skákat i řetěz (a vydrželo mu to až do konce – zkrátka „ideální“ podmínky na usazení nového dílu). Když pak u Maršovského potoka (kamenitější=rychlejší část si fakt užil) na Mouťu začala blikat zelená a červená varovná světla SIGMY a Mouťa si představil, jak finální sešup schází potmě, nebylo mu nejlíp po duši. Začal si preventivně nadávat do blbců, že si nevzal i další světlo/blikačku SMART, na kterou by se dalo dost pasáží udělat a tím by se baterka halogenů ušetřila. Ale měl kliku a SIGMA mu dala dostatek luxů až do konce. Dojezd se proměnil v exhibici, kdy do ideálu chybělo už jen velmi málo – třeba to, že musel jednou zastavovat kvůli Emmou vyvrácenému smrku. Nejvíc mu vyšel závěrečný tobogán, do kterého nasadil posed za sedlem a v této pozici balancuje (aniž by jedinkrát zaváhal) přelítl i ty nejstrmější kupky rozrytého obahněného listí. Paráda.
Shrnutí dojmů: 1. Dvě hodinky je čas, za který člověk ještě moc nepromrzne a který se dá ještě dobře zvládnout i bez pití (košík okupovala Pb-baterie SIGMY). 2. Barva halogenky se zdá být pro oči příjemnější.
Epilog: Mouťa nechal auto na špatně osvětleném místě a nejenže se mu blbě nasazovalo přední kolo, ale při odjezdu nabral na vidlu psí exkrement, který se mu podařilo utrousit v interiéru (jak byl zmrzlý, tak nesmrděl a přišlo se na to až druhý den ráno – fůj!). Poučen už bude příště věnovat výběru parkovacího místa větší pozornost.

Sněžná odpolední 24.3.2008
Mouťa letěl. A užíval si hezký výhled na Sloup. Kotoul plavmo za rukama byla vždycky jeho parádní disciplína a svou třídu potvrdil i teď a to prosím nepoužil švédskou bednu ani žíněnku. Snad jen za doskok by mu mohl nějaký přísný rozhodčí Sokola pár desetinek strhnout - Mouťa se rozhodně nepokoušel o stoj spatný, telemark s upažením či jiný umělý závěr. Tvrdí, že jsou nestabilní a že by mohly vést k druhotnému pádu (obvykle Mouťa zůstane gepět na zadku – nejprve čeká, až se zklidní pěti gé odstředěný mozek a pak chvíli poslouchá tělo, jestli se nezačne ozývat případné zranění).
Nutno přiznat, že lehce divoká ale hlavně značně neuspořádaná kličkovaná mezi borovicemi na prudkém jižním svahu si o pád tak trošku říkala a tak se ani moc nedivil, když se mu pravá klika zasekla do kořenů a setrvačnost ho katapultovala do vzduchu (jedním z faktorů ve hře bylo i drobné podcenění - toho dne to byl první úsek bez sněhu a ledu).
Zajímavé je, že se mu karambol podařilo spáchat doslova na poslední chvíli (během následující trati Suchým žlebem a podél Svitavy je za střízliva pád velmi nepravděpodobný) a že to byla havárka jediná. Protože na předcházející pasáže bůkmejkři vypsali mnohem nižší kurzy:
- za radiolokátorem si to svištěl bílým světem 40-tkou v úzké stopě po teréňáku (po každém vybočení z 5-ti centimetrového udusané středu prováděl za účelem udržení rovnováhy celou sestavu prostocviků, ne nepodobnou cvičení na koni našíř)
- na polích u Žďárné se v 20-ti centimetrové vrstvě čerstvého sněhu snažil udržet na vyvýšeném tvrdším středu cesty (několikrát to neustál, ale pokaždé to spravilo rychlé „vystoupení“ z kola.)
- po hřebenu na Sloup mu stabilitu často ztěžovalo nezaklapnutí zámečku treter obalených ledovo-blátivou koulí.
Dojezd už byl standardní, původní plán využít služeb ČD nebyl realizován /do Blanska dojel později a na další spoj se mu hodinu čekat nechtělo/. Novinkou bylo použití čelovky na osvětlení /stačilo to v pohodě/. Doma byl pak unavenější než obvykle /asi se mu sečetly jeho víkendové sněžné radovánky s dětmi – stavba iglú, sněhulačení, koulování, výlety na běžkách i hra na šlepr s Anežkou/. Pro statistiky ještě dodejme, že jel od pěti do čtvrt na devět a to neobvykle bez pauzy – bál se, že by pak moc mrzl.