21.04.2007
Liberecký výjezd - den první

den před tím:
Když telefonoval Mouťa Blerimu (dopoledne v pátek, celých 9 hodin před odcestováním do Liberce) kvůli podrobným informacím ohledně ubytování, netušil, jak dramatické minuty ho čekají. Hrobovým hlasem mu totiž Bleri sdělil, že s akcí (na kterou se moc těšil) tento víkend nepočítal. Tak smutný hlas Mouťa dlouho neslyšel. To máte tak - Bleri poslal mejl, že může, že je to OK a dole připsal, „co vy na to?“ čímž měl na mysli, že mu to ještě kolegové potvrdí a oni když viděli OK, tak už to dál nečetli. Ale vše se v dobré obrátilo, neboť Verča (jeho ženuška) mu výlet schválila a on někdy před polednem volal Mouťovi, že teda jako že jo (tak veselý hlas Mouťa dlouho neslyšel). I Mouťovi spadla ta troška másla co měl z hlavy, přiobjednal u Lvice pro Bleriho nějaké prádlo (extra small přes zadek a XXL pro pinďu, zkrátka klasická definice lůžkovin) a začal přemýšlet o tom, že by bylo potřeba Verču blahořečit či dokonce prohlásit za svatou.
Na tomto místě je potřeba se trošku zastavit a celou situaci detailněji zanalyzovat. Běžné články toho mača, co přebývá v Mouťově těle totiž dál pokračují nudným popisem, jak si to chlapi užívaj, kudyma se toulali, co do sebe narvali po hospodách, kde se zaprasili jakým blátem, aby se jejich drahým polovičkám nezkrátily žíly …aj. Zatímco ani naznačeno nebylo to skutečně podstatné v životě - to, co prožívaly v tu dobu jejich družky, tj. Lvova Pavla, Mouťova Romča a Bleriho Adalberta, Adéla, Adelaida, Adina, Adolfína, Adriana, Alena, Aleška, Alice, Aloisie, Alžběta, Amálie, Anabela, Anastázie, Anatola, Anděla, Andrea, Aneta, Anežka, Angelika, Anita, Anna, Antonie, Apolena, Arabela, Aranka, Arleta, Arnoldka, Arnoštka, Astrida, Augustina, Aurélie (prosím omluvte autora, že nezmiňuje všechny, ale jen ty od písmene A). Tento článek si klade za cíl alespoň částečně napravit ono nespravedlivé zlo páchané v průběhu posledního desetiletí.
Co vlastně dělaly Pavla se třemi dětmi, Romča se dvěma hyperáky a jedním dítkem a Verča s třetinou děcka, když se jejich podruzi „venčili“ v okolí Liberce? Pavla drndala kočár s Krištofem Kolumbem podél pomezní čáry fotbalového hřiště, na jejímž trávníčku se proháněla obě děvčátka a celou druhou půli se mračila na rodiče-fanoušky, kteří hošíka svými hrdelními skřeky budili (přitom se neměla žádné právo do diváků navážet, protože sama dělala značný hluk vrzáním kloubu nedohojeného kotníku). Romča finišovala s překladem, takže teprve kolem třetí ráno balila lodní kufry s plavkami na dovolenou „all inclusive“ a přemýšlela, co je všechno „exclusive“ a tím pádem nutno sbalit (totálně zmordovaná a nevyspaná neviděla ani na metr, což bylo šetrné, protože by se v zrcadle zhrozila svých pytlů pod očima). Verča jela z Prahy do Tišnova za psem a cestou se vyblbla s blikající kontrolkou „vysoká teplota v chladiči“ (trošku ji rozčílilo, že jako návod na odstranění závady dostala od Bleriho telefonickou radu, aby se zeptala nějakýho chlapa, třeba pumpaře - stejně to byla Bleriho chyba, protože šetří a kupuje místo auta lidové vozítko, které se pokaždé, co s ním Verča jede rozsype.
Ale bylo by omezující zmínit výlet samotný, ten je totiž jen onou pověstnou špičkou, pod kterou plove obrovitý masív ledovce. Jako by nestačilo, že při celodeňáku (a o ten je mezi muži největší zájem, protože jim umožní objevit a projet terény nové, vzdálenější) se ráno chlap sebere a večer celý zdrchaný dohrabe. Je potřeba brát v úvahu i přípravy den předem (včetně otravování větami typu „Nevíš prosím tě, kde mám svůj blatník?“) a služby bezprostředně po dojezdu (vytahování klíšťat, ošetřování drobných ran). K tomu je dobře započíst vliv cyklovýdajů na rodinný rozpočet a ušlou mzdu (rozdíl mezi nemocenskou a průměrným platem) pokud to nějaký ten chcípáček odstoná.
Nejsou to však jen položky fyzického rázu (čas, finance, péče, vodné/stočné, ..atd.), co rodinu bike-pošuka sužuje. Možná větší zlo napáchá takový jedinec na psychice okolí - např. když je nutí k poslouchání různých historek z akcí. Zajímavé je, že zatímco muž bezostyšně obtěžuje ženu technickými informacemi typu „Jaké brzdové destičky jsou do kotoučovek nejlepší.“ a často vyžaduje i rozhovor na takovéto téma, ten samý muž prchá hrůzou jen co z dálky zaslechne „Co myslíš o těch nových očních stínech, zdají se ti dobré?“, přitom nezaujatý hermafrodit by jistě uznal, že v těch dvou tématech není podstatného rozdílu. Častým problémem cykloholiků je, že i když na kole zrovna nejedou, nedokážou myslet na nic jiného, což má nejen za následek to, že při procházce přírodou neustále přemýšlejí, jako zvolí stopu pro průjezd, až tudy někdy pojedou. Dokonce prý jeden takový maniak namísto do výstřihu dresu ztepilé cyklistky koukal nestoudně na její bicykl! Tak to už se zdá jako přehnané, to už by někdo mohl tvrdit, že jistý šílenec odmítl noc před výjezdem plnit manželské povinnosti s odvolávkou na magazín VELO, kde se jeden článek věnoval testu fyzických schopností jedince plnícího a jedince neplnícího s výsledkem, že v případě plnění dojde druhého dne k úbytku sil o 17% vůči neplnění.
V neposlední řadě je nutno vypíchnout zhoubný vliv na děti (na ty nevinné tvorečky, kteří neměli žádnou šanci se rozhodnout být v rodině jiné - normální. Kromě toho, že jsou sami nuceny jezdit v rámci trávení volného času rodiny a cyklopředměty zabírají cenné místo pod stromečkem, se jim též nepěkně formují lýtkové svaly a vrstevníci se jim jedovatě posmívají (třeba nepěknou říkankou „cyklistáá, cyklistáá, musí šlapat dojistáá“).
Být cyklista je zkrátka lékařská diagnóza jako každá jiná. Nelze vyléčit, ale jde její vliv omezit - jen ale trpělivou každodenní snahou. Je znám případ jednoho elektroinženýra, který po delší pauze bez bajku pociťoval abstinenční příznaky tak silné, že během jedné rodinné oslavy zcela vykolejen nacpal do pusy tři žvýkačky HUBA-BUBA a mumlal (podoben nějakému africkému bojovníkovi) dokolečka jako kolovrátek huba-buba-huba-buba-…. se zesilující hlasitostí tak dlouho (asi hodinku a půl), až to ta jeho nevydržela a vyhnala ho ven z baráku (na kolo).
Shrnutí je tedy prosté - každá žena od cyklouše si zaslouží nekonečné ovace za energii vydanou k udržení svazku s ním (jež je nepochybně větší než energie potřebná k vyšlapání i toho nejdelšího kopce) a tak závěrem tohoto děkovného traktátu zakřičme všichni dohromady třikrát:„Urááá, Urááá, Urááá!“ manželkám všech cyklopatů na oslavu jejich obětí. A aby nás někdo neobvinil ze sexismu, volejme též třikrát „urá“ druhům cyklopatek, neboť i tato odrůda se v přírodě (byť vzácně) vyskytuje. Howgh.


Následující text byl nalezen celý přeškrtaný perem cenzorky a zmuchlaný v koši autorovy pracovny, redakce si dovoluje jej uvést bez korektury:
„Tři muži bez člunu o psovi mluvě (výjezd do Liberce, den první)“
Bleri pyšně sdělil, že za pár měsíců mu bude chybět v životě už jen zasadit strom, a tím nastolil některá témata k debatám, jako třeba jaký druh stromu je nejlépe sázet, kde a v které roční období,… Za takovýchto řečí probíhal něco po desáté začátek výjezdu z Liberce (Františkov). Do rekordních hiců minulého týdne bylo daleko - teploměr sice u Lvých strýců nemají, ale dívají se na teletext (kde hlásili ráno v sedm +4.3stC) a k tomu vždycky jeden stupínek přidají. Se slunkem to rychle skočilo nad 10stC, ale dál už se rtuti moc nechtělo. A tak měli všichni dlouhé gatě a rukávy (když do toho na letišti ještě trošku studeně fouklo, navlíkli si po půlkiláku všechny zásoby větrovek). Lev dokonce začal se zimníma rukavicema, ale ty mu dlouho nevydržely.
Původní plán využít k výjezdu lanovku nevyšel (obě byly mimo provoz) a oni začali šplhat na hřeben. Nejprve podél hasičských hadic (stovky požárníků, požárnic a požárňátek se tam v rámci cvičení pokoušely vytlačit vodu co nejvýš do svahu), pak pod starou sáňkařskou dráhou, kousek po modré a nakonec od Vířivých kamenů po asfaltu na Ještědku. Stoupání z 380 do 950 mnm nesedlo Blerimu, trošku se trápil. Navíc se fotilo a nečekaně často koukalo do mapy (skvěle podrobná 1:25000), protože Lev si jako místní znalec moc nepamatoval. Vůbec celý začátek byl všechno jiné než plynulý - následoval časný oběd (protože si nebyli jisti, kde narazí na další osvěžovnu) s dlouhým čekáním na jídlo a pak ještě foto-šaškování u vysílače na Ještědu (odtud je supr výhled, například celá plánovaná trasa byla vidět jak na nějaké plastické mapě a navíc si připomněli výjezdy z minulého léta, kdy podobný pohled viděli z vedlejších Lužických hor).
Skutečný výlet začal až sjezdem z Ježkenu (1012mnm). Nejprve seskákali po šutrech a skaličkách na úzké pěšince a pak si užili rock+roll sjezdovky na Tetřeví sedlo. Vyplavili všechen adrenalin, co v nich byl. Mouťa se navíc zbavil i pár kapek přebytečné krve z pravého kolena (v pravotočivé zákrutě vylepšené odvodňovacím rygolem mu na sypkém kamení sklouzla přední guma (s ne 100%-tním vzorkem) a on skončil v karambolu s následující bilancí - zdravotní položky /pravá strana/: podřený nárt, oteklá holeň, ťuklé koleno, bolavý loket, namáčklá lopatka, zhmožděné zápěstí (na levé straně chytl jen raka na dlaň) - materiál: uražený levý roh, roztrhlé gatě na koleni a triko na zádech, ztracená sichrhajzka z brašničky). Chvilku se čekalo, až se Mouťa přestane třást šokem a pak se jelo se dál.
Postupně klesající hřeben po červené byl opravdovou lahůdkou, trio chytlo tempo a až na výjimku prodírání se půlkilometrovým polomem to celkem valilo. Neuvěřitelným suchem ztvrdlé cesty byly rychlé, zato však druhému a zejména třetímu vzadu (ten trošku vystrkoval bradu) vadil mladší bratr sucha - prach. Občasní turisté, které semo-tamo potkávali byli neobvykle milí (asi za to mohlo pěkné jarní počasí), chvilku splkli s 58-letým místním párem na zánovních celopérech podobných tomu Mouťovu. A hlavně se kochali nádherami paní Přírody (od kleti se přes smrčky a smíšený les postupně ocitli v bukovině). Čerstvě vyrašelé listy měly úžasné odstíny zelené barvy (převážně světlejší), což dělalo na velkých plochách báječné kresby.
U Západní jeskyně přešli na žlutou (octli se jen pár set metrů od Jitravského sedla a tudíž od míst, která už mají projetá) k zřícenině Roimund. U ní si Bleri odlehčil trošku kolo, když se zbavil přebytečné špajchny (asi uražené kamenem). Kousek si sjezdík protáhli (mimo žlutou) a dostali se na modrou asfaltovou, po které už se začali vracet stoupáním podél pásma prvorepublikových bunkrů. Teplota se moc nevylepšila - na slunku sice bylo teplejc, ale ve stínu se kouřilo vod huby a tak kromě šustek (bylo prakticky bezvětří) užili všechny vrstvy.
Od buku Republiky si vychutnali po „Špatné cestě“ víc jak dvoukilometrový sjezd, opepřený odvodňovacími houpáky - některé se dali jumpnout, jiné byly v jednom místě mělčí (takže trefovačka) a do pár se prostě muselo dobrzdit. Mouťa jel poslední a málem si připsal druhý zářez na pažbě, když ve zvířeném prachu (jeho účinky byly zesílené slzami z rychlé jízdy v chladu - celkem dost neobvyklá kombinace) uviděl ten asi nejhlubší příliš pozdě a tak do něj prostě skočil s nadhozeným předkem a kupodivu to nějak ustál. Dole stála nějaká trojice mladších cyklistů, kterou sebevědomý Lev vyzval, ať ohodnotí styl trojky (jako že kdo je nejlepší). Tím se trošku diskvalifikoval a tak porota zvolila Mouťu, který brzdil dojezd do protisvážku haldy a elegantně pak ze stroje seskočil/vypadl (a navíc ukazoval posunky že ti druzí že jako ne, ať zvolí jeho).
Tím všechno zajímavé v podstatě skončilo, dojezd byl obyčejný - nejprve úplně zbytečně jeli na sever do Andělské Hory (když si od těch místních neohelmovaných lidí nechali poradit, že tam pokračuje ten úžasný sjezdík - sice pokračoval, ale asi jen deset metrů), pak už se to nudně napojilo na silnici; pak bloudili kolem mostu u Machnína; prohlídli si, jak v Harmštejně bydlí cikáni; v Karlově okoukli stádečko srnek a asfaltovým přesunem dojeli zpátky. O půl šesté měli v nohách suma sumárum asi 50km.
Večer se šlo down-town (další 3km chůze), kolonáda, kafíčko v paprscích zapadajícího slunce (Lev se celý ošíval nezvykem z toho, že nemusí přebalovat, krmit, koupat, číst pohádky, zpívat ukolíbavky a kojit a že má volno sám pro sebe) a hospoda Potrefená husa, kde Bleri s Mouťou soutěžili v historkách, kdo je v rodině za většího vola (Lev nepochopil pravidla hry a pořád si vše pochvaloval). Bydlet se jelo někdy kolem půlnoci taxálem.


  Fotky z akce