29.04.2006
Bravo, hrdinové! aneb na trati Znojmo-Čížov-Znojmo

Bravo, hrdinové!
Sen se stal skutečností! Bleri s Mouťou zdolali včera po heroickém výkonu trasu Znojmo-Čížov-Znojmo a tím navlékli na svůj náhrdelník úspěchů obrovskou perlu. Vyskočili jste při dojezdu z křesla a jako pomatení křičeli a tleskali? Dobře jste udělali! Naše duo si to za nasazení a vůli právem zasloužilo. Teď už je to jasné - tihle hoši mají na to, aby vystoupili až na samý trůn MTB!

Přitom úvodní minuty se pro ně nevyvýjely nijak slavně – od počátku byli v souladu s celodenní prognózou pod tlakem silného deště a chladu (8stC). Bloudili slepými uličkami městečka a nerozjetí se trápili ve stoupání na Kraví horu. Bleriho tam dokonce kluzký povrch stezičky nekompromisně shodil do bláta pod kvetoucí trnkové keře, ale náš reprezentant je tvrdý chlapík a brzo se z toho otřepal.

A to bylo dobře, protože následný sjezd od Sealsfieldova kamene si žádá celé muže. Slizké kořeny a elitně hladké šutráky se drze leskly našim borcům do tváře. Avšak oni se této těžké zkoušky nezalekli. A kdo se za drobného krápání jako první spustil dolů? Ano, správně. Mouťa. Organizátor, tahoun, prostě nepostradatelná persona každé vyjížďky. „Řekl mi jen >jdem na to< a tahle tři prostá slova měla v tu chvíli sílu titánů,“ poznamenal k tomu okamžiku Bleri. Následný rock-and-roll po singletracku byla opravdová lahůdka, infarktový zápas rychlosti, přilnavosti povrchu a gravitace. „Je to můj highlight kariéry,“ zářil dole šťastný Mouťa (na jehož češtině je trošku znát fakt, že občas působí v zahraničí) a doplnil „V půlce mě trošku rozhodil defekt /2-centimetrový rýsováček/, ale po výměně jsem se dokázal rychle znovu zkoncentrovat, takže dojezd byl opět super.“

Fantastičtí diváci (přicházeli postupně, nahoře to byla odhadem Karosa, ale níž už počet dosahoval kapacity kloubového Ikarosu a dole u řeky to pak byl třívagónkový vláček) byli tím pověstným třetím mužem v akci a jejich podpora byla skutečnou injekcí. Pro slabší povahy však musel být pohled na bikery poskakující přes hrboly infarktovou záležitostí. A když na konci úseku kopl kořen Mouťův předek o půl metru doprava, nikdo z přítomných ani nedýchal. Ale i tento moment ostřílený mazák ustál. Klobouk dolů!

Z tlaku médií a namlsaného publika se závodníci vymanili přejezdem visuté lávky na druhý břeh dvoudenními lijáky zbytnělé Dyje. Mákli si do Podmolí a zhoupli se kolem Žlebského potoka k Lukovu. Pak v nejnevhodnější dobu (zásoby došly a bylo je nutno neprodleně doplnit) zakolísal Mouťa - nepřečetl pečlivě mapu a protože turistické značení bylo od roku 1991 přesunuto, bloudilo se. Oba jezdci viditelně znervóznili. I zkušený harcovník Mouťa párkrát špatně přeřadil Rapidfire, Bleri slézal kvůli každé větvičce. Nastal klíčový moment, který mohl rozhodnout o všem – Mouťa navrhl riskantní řešení azimutem. Stačil mu však jediný pohled do Bleriho hlady rozšířených zornic a pochopil, že tuto situaci je nutno řešit s rozvahou a to návratem o kus zpátky. Trpělivost přinesla růže a po chvíli už seděli v Čížově na obědě.

Po načerpání sil se opět hotovili do akce. Bleri nemohl najít svou památeční australskou pláštěnku a myslel, že se stala obětí sběratelů suvenýrů, ale víc na zemi stojící Mouťa měl trošku pochybnosti. Ty se potvrdily, když ji číšník vylovil z koše na odpadky.

Přestalo krápat, avšak chlad podporovaný mírným větrem byl i nadále zdatným protivníkem. V této vyčkávací opatrnější fázi se přes Větrník propracovali k Lesné. Pohled na hodinky (už bylo po třetí hodině) rozhodl o tom, že si sjezd do Vranova odpustili – stočili se zpátky: do Šumenského hvozdu, po zelené na Olbramkostel a přes Kravsko do Plenkovic. Podél Plenkovického potoka si užili poslední terénní úsek (vzdor zimě i pár brodů). Krkolomně se proplítali zavětrováním lávky na soutoku s Jevišovkou, ale i díky hlasité podpoře několika nejvěrnějších fanoušků ji nakonec překonali. Pak se trochu čekalo na Mouťu, který někde očesal zadní blatník a neúspěšně se ho pokusil najít (to Bleri na tom byl s blatníky mnohem líp – nechal je v Praze /je to už taková tradice, že do Znojma se jezdí bez blatníků, loňský výlet do Znojma, který nakonec proběhl u Kunštátu byl taky bez/ a tak žádné ztratit nemohl).

Asfaltový dojezd z dědiny Plaveč byl na krev. Veteráni v týmu odpadli fyzicky a tak museli pole vést mladší – konkrétně Bleri. Právě on, který dlouho jen trénoval a chyběl na soupisce, se při letošním premiérovém ostrém výjezdu v závěru postavil do čela a zdecimovanou ekipu táhl do cíle. „Ke konci už jsem mlel z posledního,“ vyzpovídal se Mouťa. „Když jsme vylezli na první horizont a za ním se vynořil další, nebylo mi nejlíp. To celé se však opakovalo několikrát – tenhle profil je prostě peklo na psychiku.“

Navíc už zase drobně poprchávalo. V posledním stoupáčku, když bylo nejhůř, však najednou povstal Mouťa ze sedla a mocnými záběry vyjel v tempu na vrcholek! Cestu lemující chodci byli v euforii. Motoristé zdravili oba borce klaksony. Po osmdesáti kilometrech, v 18:30 byl skvělý boj dobojován a oslavy mohly propuknout naplno.

-mou-
Použitá literatura: denník Sport, č.116 z pátku 19.5.2006, články o utkání hokejistů Česka a Ruska (4:3 po prodloužení)