17.08.2005
Tenkrát na jihozápadě aneb Tam kde leží Prachatice, je opuštěná zem

Hey gringo, jak ses prokousal na tyhle stránky? Známej vod Mouťi? No to by moh říct každej. Hele, musím tě varovat, nečti to, tohle je trošku hustý na tvoje mastňácký manýry!

Stopař Velký bařich s těžkou kostí (dále Vbstk) na Vrance a bojovník Tksspkm na Skaláčkovi vyjeli z puebla až o půl desáté - mnohem později, než plánovali u večerního jambroee pořádaného k naklonění si Ducha prérie. Ráno totiž Tksspkm zjistil, že Skaláček má prázdnou zadní "podkovu". Navíc se po pár metrech vracel pro čutoru, takže Vbstk hned zpočátku trošku vrčel. Vše však bylo zapomenuto v prvním sešupu dne, kdy na mokrých lukách i v lesíku nad Záhořím nalezli správné duševní rozpoložení pro celou výpravu. Protáhli se rančem s několika krávama a smradlavejma kovbojema a po silničce se přesunuli do Chrobol, odkud začali stoupat na Mount Libín (1095mnm). Bylo příjemně, 59stF a na obloze se honily mráčky, jak se Velkýmu Manitouovi zlíbilo.
Ke kantýně u rozhledny se dohrabali něco před polednem, kromě rezavé vody požili i vostrou polívku v chlebu, místní specialitu zapříčiněnou nedostatkem talířů. Během pojídání vyslechli hovor zbabělých žen, které s hrůzou v očích prohlašovaly rudou stezku s mokrými šutráky za nesjetelnou. Ale uši mužů odmítly kvílivé skučení těch bab. Zálesáci pohladili talismany a pustili se do toho. Kromě jednoho úseku, na němž Tksspkm vyběhl ze Skaláčka (v porostu zaháklý roh) a Vbstk si do krve obrazil pravý palec u nohy, když nakopl balvan vztyčený předkem se nic zvláštního nepřihodilo a oni si to dost užili.
Po asfaltu se vyhoupli do Libínského sedla, objeli Dubový vrch u Prachatic a spustili se k Husínskému lejku. Následovala fáze bloudění - napřed zamířili příliš na sever (násilně přerušili sjezd zrovna ve chvíli, když se z toho Tksspkm snažil vymáčknout 37 majlí), pak málo na západ (vydej se na západ, mladý muži), kde se potloukali mezi potůčky (moc pěkná technická část) a po prérii. Nakonec skončili v prudkém kaňonu nad Blanicí (řeku samotnou bez kánoe překonat nešlo). Šplhali se po jakýchsi houbařských chodníčcích, což je stálo poměrně dost času a sil. Hrdelní pokřik Tksspkm (něco mezi jupí, akakahý a hoja) po sjezdu navolno (jasně že si na něj snížil sedlo, to on teď dělá pokaždý, když se jede dolů) negativa pasáže plně vyvážit nemohl.
Další zajímavost spatřily jejich zraky na Zábrdské skále, ke které poslal Vbstk Tksspkm mrknout se, zda je možno tudy jet. Možné to je, byla by to však pouť do Věčných lovišť, protože čtyřicetimetrový schod skaliska by se rozcházel asi jen těžko. Ale zato jsou tam slušné výhledy směr Mount Bobík. A také na opačnou stranu na skvělý obrázek syté zelené strmé nivy, která nad jejich hlavami přecházela v blankytné nebe. Žádný zloděj stínů si však s sebou nevzali, a proto je tento vjem obtištěn jen v jejich sobeckých duších.
S přibývajícími kilometry začal odpadat Vbstk, první problémy (křeče ve stehnách) se projevovaly v kopcích u Hlásné Lhoty. Trošku sil nabrali u Křišťanského jezera (alias Oslizlá šupina), kde smyli pot a prach, zároveň však (jak již přezdívka napovídá) pokryli svá těla jakýmsi blíže nedefinovatelným šlemem, jenž po uschnutí svrběl a "tahal" za kůži. V saloonu "U saturna" pak naplnili pupky prasečím masem a další rezavou vodou, platíc svými posledními nuggety. Tksspkm lstí vymámil z přítomných domorodců informaci o terénu v oblasti Husího hrádku (když umně přesměroval dlaněmi zvuk svého rozhovoru s Vbstk k vedlejšímu stolu) a protože se jim potvrdil odhad, že po tamních skaliskách jet nepůjde, změnili trasu a vydali se k Blanickému mlýnu. Bylo to zase trošku jiný, všude voda voda voda a navíc blátíčko (ha, ha ha, prej blátíčko, já říkám tomu, co padá kravám vod vocasu jinak) a jejich nedávno omytá těla se opět pokryla válečnými barvami. Následovaly Volary, jedna z nejohyzdnějších osad v okolí a výpadovka směr Lipno, kde se Vbstk schovával za tahouna Tksspkm, ačkoliv pouhá potencialní energie jeho 230-ti liber stačila na to, aby špici odtahal. Po pár kilometrech odbočili na lesní asfalt (za peníze EU byl pěkně hlaďoučký), který je z 750mnm vytáhl do 1050mnm k vysílači pro mobily. Vbstk mlel z posledního a část hangu potupně tlačil, Tksspkm si krátil čekání konzumací lesních plodů. Na kopci, kde tušili zbytky Hohe Schneedorf (po germánských kmenech, vyhnaných před půlstoletím) se jim moc líbilo, zjihlí osudem kraje spustili na zjizvené zarostlé tváře slzu. Po zlatavých nivách klouzali dolů, vymotali se savanou kolem chalup u X-domí a pečlivě se vyhýbajíc teritoriu zelenokabátníků v okolí Fort Boletice dorazili do Arnoštova. Ten svým vzhledem předčil i Volary. Moskyti cucali jejich pot, ale oni samotní žíznili, neboť už delší dobu nebyla žádná možnost nabrat vodu (divoká zvěř /srnka, pár zajíců, slepýš a dravců nepočítaně/ jim moc platná nebyla, jsou to přece jen greenhorni a sát jejich teplou krev neumí). Pokračovali do Koryta, avšak nebylo to tak snadné, jak čekali. Proradní značkaři totiž přeložili kvůli pastvinám modrou značku, ta se kroutila víc než záhodno a Vbstk skřípal mezi zuby vyhrůžky typu "Já ty špinaví skunky přejedu!" V dědině samotné (850mnm) dali pokec s místními usedlíky, vysomrovali vodu a dle přesných pokynů postupovali dál (Vbstk už moc nevnímal a proto se vedeni ujal Tksspkm). Bez nějakých excesů se přes Miletínky propracovali po silničce do jejich ktíšských vigvamů, kde je již jejich squaw očekávaly s večeří (20:15, ulhaný měřič na Skaláčkovi ukázal 87km).
Závěrem: Možná ti vrtá hlavou, co se skrývá za zkratkou Tksspkm. NE? Á, výborně, vidím, že ses chytrej mozeček. Máš pravdu, je to "Ten, který snižuje sedlo před každou mezí".

-Vbstk-