15.07.1995
Středočeská pahorkatina

„Zase palpost. No mně z toho vážně jebne.“ brblal si potichu Mouťa na konci slepé uličky (ale i kdyby křičel, asi by ho kromě pár trilobitů válejících se v haldách kamení stejně nikdo neslyšel). Už dobrou hodinu se motal na jednom místě a nemohl se vymotat - byl bez mapy a ve vojenském prostoru, kudy moc turistických značek nevede a kde je účel všech komunikací značně specifický - uvízl v síti krátkých cest, které (ač očividně často projížděné) končily odpalovacím stanovištěm. Celé se mu to začínalo vymykat z rukou - původně plánovaná krátká dopolední vyjížďka „po paměti, kudy jsem chodil jako děcko“ začala výrazně měnit svůj rozsah (zakopaný pes byl v tvaru údolí, které se nějak nenápadně zmnožilo a kde najednou bylo víc kopečků, než si myslel).

Na azimuty to nebyl terén optimální (po lese se válelo poměrně dost valounů a nebyl vysbíraný od větví) a kromě několika udržovaných dopravních tepen pro těžkou techniku (občas i asfalt, ale i dost štěrkových) tam žádné jiné cesty, stezičky či pěšinky nebyly a tak se mu špatně držel potřebný směr výpravy. Bylo tam ale opravdu nádherně - hluboké převážně smrkové hvozdy bez lidí, travnaté palouky, sem tam nějaká zvěř a to vše za celkem teplého počasí, kdy sice nějaké mráčky na nebi poletovaly, ale většinou hřálo slunko.

Nakonec se přece jen odtam dostal (trojúhelník Hořovice - Příbram - Rokycany není zas kór veliký, má stranu tak dvacet kiláků) a dokonce se mu podařilo trefit na domorodce. „Dobrý den, pane!“ začal zeširoka Mouťa, „Kudy se dostanu do Podluh?“. Muž přestal tlačit kárku s dřívím a zamyslel se. „Podluhy, Podluhy“ pomáhal nahlas své paměti a o Mouťu se pokoušel infarkt. „Už vím!“ řekl ten pán radostně „To musíte do Malé Vísky, Neřežína, přes Kocandu do Mrtníka a pak do Hvozdce“ a ukázal rukou směr, kudy se má vydat. Mouťovi se podlomily kolena. „Děkuju a nashledanou“ hlesl a hnul se dál (znal jenom Hvozdec a i z toho se mu to zdálo dál, než by chtěl). „To bude asi babička tu obědovou husičku muset dát přihřát“ promítlo se mu ještě v hlavě, ale pak už se koncentroval jen na šlapání.

epilog:
Nakonec nedorazil až tak pozdě, protože se přihnaly mraky a spustila průtrž mračen. Chytla ho na jediném otevřeném prostranství, na kterém toho dne byl a potom už nemělo cenu se schovávat. Motivovala ho ale k velmi slušnému výkonu (za cenu mobilizace všech rezerv), takže trať absolvoval v čase asi o půlhodinku kratším, než za sucha.

-mou-