23.04.2005
Jizerská padesátka
Na víkend s Pavlínkou v Liberci jsem se těšil i přesto, že předpověď hlásila trvalý déšť a ve vyšších polohách mrazíky a sněžení. Tam jsme právě mířili s koly, protože obě holčičky měly víkendový program (skaut+školní výlet). Chtěli jsme dojet na ztracenou osadu Jizerka, která mě už dávno uchvátila na fotkách a starých pohlednicích z Jizerských hor. Vytištěná trasa i s profilem slibovala pěkných lesních 50 km. Pavlínka dokonce prohlásila, že mě nebude kritizovat za žádné obtíže na trati.
I když bylo v Brně o týden dřív už léto, do Liberce jsme si pro jistotu vzali kompletní zimní výbavu. Vyrazili jsme v ½ 11. z parkoviště na Bedřichovském sedlu za krásného slunného, ale chladného počasí (8°C) směr Bedřichovská přehrada po lyžařské magistrále. Ta však měla tu nevýhodu, že nebyla značená a při absenci stopy začalo po půl kilometru hrozit, že se ztratíme v lese mezi hromadami sněhu. Raději jsme se vrátili a mírně stoupající asfaltkou zvanou „Vládní cesta“ jsme komfortně přijeli k čarokrásné německy romantické přehradě z roku 1905.
Vládní cesta, hřejivé sluníčko a vůkolní rozhledy nás namlsaly, ale od 5. kilometru se měla ověřit ryzost a soudržnost našeho manželství. Modrá kolem vody vedla po dřevěném chodníčku přes rašeliniště, jenže chodník byl jen občas, takže Pavla kolo vedla (hlubokými jezírky, aby nohama mohla aspoň trošku nižší hladinou). Já jsem zkoušel projet jezírky a nacucanou trávou jak se dalo, až jsem dostal vyhubováno, že jezdím mimo cestu. Musel jsem se hájit, že nejsme v CHKO a připomenout Pavlínce její slib. Rašelinu a manželskou krizi jsme prozatím překonali (P. s promáčenýma botama) a na Uhlířské cestě přišla další rána: hluboký měkký sníh. Střídavě kolo-pěšo jsme se dokodrcali ke Gregorovu kříži s průměrem asi 5 km/hod a pomalu začínalo být jasné, že dnes na Jizerku vzdálenou asi 20 km nedorazíme. Abychom to nevzdali moc brzy, ještě asi kilometr jsme po Hejnické cestě kola spíš vedli, než na nich jeli. Normálně je to hlaďoučká lesní asfaltka, dnes však každých 20 m sněhová plotna s ledovými okraji, ve které kolo beznadějně uvízne. Otočili jsme to do nižších nadmořských výšek, protože jsme chtěli na kole jet a ne ho vést, a už se zase začalo dařit.
Nejdřív jsme se výborně a levně naobědvali na Nové Louce a pak pokračovali po modré kolem Blatného rybníka a rychlým blátivých sjezdem kolem Velkého Kamenického potoka k přehradě Josefův Důl. Chtěli jsme ji zkusit objet proti směru hod. ručiček, ale šlo to jen k jejímu západnímu cípu a tam cesta beznadějně skončila v lese pod sněhem. Otočili jsme to a po sluncem vyhřáté vrstevnicové cestě jsme dojeli po žluté na monstrózní socialistickou hráz (1976-82) a po širokánské silnici vystoupali k malebné hasičské zbrojničce v Hraběticích.
Měli jsme ještě dost času a moc jsme toho zatím nenašlapali (když nepočítám šlapání ve sněhu), tak že si zajedem na Slovanku, nejstarší železnou rozhlednu v Čechách. Nejdřív kousek rychlého klesání po silnici do Karlova, z něj stoupání mezi chalupami na Maxovský hřbet, tam šup do lesa a po červené hřebenovce na Slovanku. Nezbytný rozhled z rozhledny a pak se naše cesty rozdělily. Pavla v klidu sjela po asfaltce (zelená zn.), zatímco já, nevyřáděný, jsem si dal první pořádný sjezdík přes kořeny a skalky po červené kolem Severáku. Po chvíli opět společně jsme po silnici vyšplhali na Královku, kde si Pavla dala zadarmo kofolu (paní neměla nazpět za 500) a já se pokochal výhledem na Ještěd, Jizerské hory a zasněžené Krkonoše.
Zbýval už jen dojezd k autu a protože nesnáším sjezdy po asfaltu (na červené vedle silnice je zákaz pro cyklisty) a taky jsem se pořád cítil nevybitý, vzal jsem to strmým rychlým sjezdem po modré dolů ke kostelu. Konečně jsem si vychutnal rychlé skoky přes šutry a potůčky a cyklisticky uspokojen jsem našel na parkovišti Pavlínku, taky spokojenou a nadšenou syrovou krásou Jizerských hor. Natočili jsme 35 km s průměrem 12,5 a slíbili si, že se sem v létě vrátíme, tu padesátku uděláme a na Jizerku se za každou cenu dostaneme.
(lev)
Fotky z akce