6.03.2005
Sněžná babská

Mouťa stál po kotníky ve sněhu (někde v místě, kde je na mapě napsáno Katov) a dumal, co dál. Sledoval beznadějné pokusy Lva, který se kousek před ním mezi pár běžkaři snažil o jízdu a bylo mu jasné, že on už nic prubovat nemusí. Věděl to jistě na základě dopolední zkušenosti, kdy došlo k oddělení „zrna od plev“ (ve významu váhovém) - zatímco lehoučká pleva Lev jela, těžké zrno Mouťa se zabořilo a hotovo. Třicet kilo navíc totiž znamenalo, že u Velké Baby měl Lev na dvou úsecích problémy a Mouťa naopak jiné dva kousky dát mohl (zkrátka sněhu bylo víc než před čtrnácti dny, kdy se Mouťovi občas podařilo propadnout až na pevný podklad - teď zůstával beznadějně uvězněn ve hluboké vrstvě bílé hmoty). Naštěstí však hřeben ke Kuřimi z velké části projelo auto a tak ho absolvovali nad očekávání dobře.

Mouťa si promítal v hlavě výlet dál a měl pocit, že zpočátku probíhal plus/mínus podle plánu - mákli si přes nafoukané pole u svitavské výpadovky a zmordovali se ve stoupání na stěnu Babího lomu (stezka byla vyšlapaná jen na šířku bot jedné osoby, bicykl vedle v hlubokém sněhu vést nešel a tak stroje chvilku nosili a chvilku tlačili před sebou, přičemž balancovali jak vzteklí - později vymyslel Lev, že dá do vidle klacek, který natáčení předního kola omezí a Mouťa zase pro změnu stroj obrátil a tlačil ho pozadu za řidítka). Po doplnění sil ve Vranově (narvali „do popelnic“ česnečku, guláš/koleno a piviska) se ale přestalo dařit. Klesající zatáčkovitou pasáž, která se jindy jen sletí, Mouťa z velké části tlačil! Lev na tom byl líp, ale za místem, kde žlutá odbočuje z cesty na pěšinu už to nešlo ani jemu. Po krátkém brainstormingu se rozhodli vydat po cestě na Útěchov, ale i tato varianta se postupně jevila jako nevhodná (stopy se v sypkých bílých haldách začaly těžce bořit).

A teď tedy stáli na Katově a přemýšleli, co podniknout. Pokračovat po cestě moc nešlo (nehledě na to, že by dali pěkně pokouřit běžkařské stopě) a zpátky se Mouťa vrací nerad. Jak tak bloudili zrakem po okolní bukovině, zaujal Mouťu pohled dolů - relativně řídce rostoucí stromy, mezi kterými se občas daly tušit popadané klády a sráz rychle pospíchající k Svitavě (dle mapy 70 výškových metrů na 110m vzdušnou čarou, z čehož vychází klesání 64% a úhel 33 stupňů). Ukázal prstem na spádnici a prohlásil, že pojede navolno. Sundal sedlo co nejníž, přesunul se k vhodnému stromu, opřel se o něj, naklapl boty a pustil to dolů. Následoval adrenalin druhého řádu. Se zadkem těsně nad blatníkem a oskami schovanými pod vrstvou prašanu se sunul hangem. Po dvaceti metrech si ustlal (popadané větve) a tak mohl pozorovat Lva, jak naprosto nekompromisně směřuje na jeden pěkný buk a přesně ho trefuje (nedařilo se mu zatočit). Když se dosmáli, pokračovali obdobným stylem až ke žluté (na ní se vyváleli oba, protože zářez k pěšině byl takřka svislý a oni prostě přepadli). Pak změnili rytmus (pod sebou viděli neprostupný les s popadanými dřevinami a obnaženou horninou) a chytli se značky, po které to díky prudšímu sklonu už šlo.

Do Adamova dorazili ve velké euforii (i když měli dost zmožené ruce) a proto se pustili ještě jednou do kopce - po lesníky shrnuté a štěrkem posypané cestě vyjeli na Ronov, odkud Mouťa sliboval další slušný shrk. A své slovo dodržel (jen si museli dát bacha na přeložení značky a jet přibližně v místech její původní trasy). Terén se blížil tomu od Katova, zejména dojezd proláklinou sevřenou skalami (jejíž ponurou atmosféru dokreslovaly krvavé zbytky rozervaného pernatce, zjevně pozůstatek okultistického obřadu obyvatel nedalekého sídliště Ptáčnice) stál za to. Následný návrat podél vody byl zvláštní nejvíc tím, že Brno /pokryté vrstvou relativně bílého sněhu přes kterou pofukoval čistý vzduch/ vůbec nepřipomínalo Brno normální - prašné a smradlavé.

Ačkoliv najeli od devíti do pěti jen „pajcku“, užili si všeho dosytosti: slunka (většinu doby svítilo, bylo těsně pod nulou), od pátku čerstvě napadlých patnácti čísel (Lev hned řádně využil nové návleky a míň se zalepující eSPéDéčka - model 520), prvního sešupu k odbočce do Ivanovic (ušlindané běžkaři na beton), dalšího v půlce hřebenu (Mouťa si kvůli volně pobíhajícímu štěněti narazil koleno), srázu do městyse samotného (Mouťa se dolů vydal jako první, udělal pěkný parakotoul s foťákem v kapse a pak u trafobudky číhal na atraktivní záběr. Lev ho nezklamal, podařilo se mu najet na skokánek, co si tam uhňácala bobující děcka a pěkně hopsnul - dopad na přední kolo pak neustál a rozplácl se jak žaba. V následující desetiminutovce byl dvakrát ohrožen Lvův život - nejprve ho málem skosil nějaký šílený běžkař, kterému se to rozjelo víc než dokázal kontrolovat a pak došlo k dočasné ztrátě igelitového pytlíčku, ve kterém má Lev fotoaparát uschován a který Mouťa při focení utrousil - kdyby ho nenašli, asi by to Lev nepřežil) a letu s Babího lomu (opravdu kvalitka). Kdyby se Mouťa noc před akcí nesnažil o změkčení chodu zadní kyvky (ťukl do ventilku tlumiče, ten udělal „s“ a byl prázdný a u Agipa se dofouknout nedal, protože kompresor měl pojistku nastavenou na šest barů) a nemusel zadek zamknout lock-outem, byla by to asi akce ideální.

-mou-


  Fotky z akce