29.01.2005
Útěchovská zima

V sobotu odpoledne jsem naložil jednu dceru, jednu neteř, dvoje boby a hlavně kolo. Když jsme přijeli k Doležalově studánce, zatáhlo se a udělala se nepříjemná zima (-6°C). Slíbil jsem holkám, že přijedu nejpozději ve 4, tzn. za hodinu a čtvrt a že jim určitě zavolám. Než jsem se vypravil, složil kolo a vyrazil do lesa směrem na zelenou, zmrzly mně prsty na rukách tak, že při dojezdu do Útěchova bylo jasné, že takhle nemůžu pokračovat. Takže na 1,65. km před hospodou jsem zastavil, vlezl dovnitř a před zraky štamgastů 10 minut stepoval u topení, rozehřívaje necitlivé prsty. Jakmile povolily, pokračoval jsem po zelené lesem podél silnice do Vranova. Od kóty 524,8 jsem si dal první sněhový sjezdík s několika skokánky. Zmrzlý udupaný sníh držel dobře a těch pár důchodců mi rádo udělalo místo. Nesjížděl jsem až ke kostelu, ale kousek po silnici na žlutou, kde začíná známý vrstevnicový sjezd do Adamova, kvůli kterému tady dnes jsem. Znám ho ve všech ročních obdobích kromě zimy. A dnes to opravdu stálo za to. Rychlý zmrzlý sníh, většinou udupaný, občas navátý hlubší kousek, občas vylízající ostré kameny, celkem tři ledové plochy v zatáčkách, kde jsou obvykle bažinky. V první širší části to byla škola smyku. Zkoušel jsem smyk zadní, přední, s nohou dole i v pedálu, různé náklony, brzdit-nebrzdit. Druhá půlka je tak úzká, že na experimenty není ani pomyšlení, hlavně se nezřítit do lesa. Párkrát mě to vyneslo na okraj srázu, jednou jsem musel skoro zastavit kvůli nahluchlému důchodci-turistovi, třikrát jsem přejížděl ty ledovice. Závěrečný sešup k trati je čím dál tím šikmější, rozmazaná cyklostopa jasně ukazovala, kde můžu skončit, ale kupodivu to moje vzorky udržely a na cestu jsem seskočil s vítězným pokřikem. Byl to sjezd, u kterého se člověk zahřeje.

Čas a představa zmrzlých osamělých a hladových holčiček neúprosně tlačily, tak nezbývalo nic jiného, než se vydat nejprotivnějším stoupáním v okolí Brna – po modré od tunýlku do Útěchova. Pojal jsem ho jako povinné tréninkové pensum a raději se nedíval na tachometr, aby mě nedemoralizoval tím, že při rychlosti 5,1 km/h vůbec nepřibývají jednotky vzdálenosti. Na uježděném sněhu v sedle jsem ty 3 km nakonec nějak vyšlapal. Nahoře u silnice asi 1 km nad Útěchovem jsem celý zbrocený volal Ádě, že jsem za 10 minut dle dohody u nich. Jaké bylo moje překvapení, když mě holky přemlouvaly, ať nejezdím, že chtějí ještě bobovat. Rychlé uvažování, jak získaný půlhodinový bonus nejlépe využít. To chce ještě jeden pořádný sněhový sjezd. Znovu kóta 524,8, smyk před závorou a rychlý zmrzlý padák po neznačené zřejmě asfaltce směr žlutá od Lelekovic. Bylo to ale zklamání, sjezd byl sice rychlý, ale jinak nudný a byla mně v té rychlosti strašná zima. Při první příležitosti jsem hupsl na neprošlapanou odbočku do lesa, která se ukázala být prudkou úzkou technickou zkratkou o hodný kus níž na cestu, z které jsem odbočil. To se mi moc líbilo, tak jsem neváhal ani na další odbočce, ze které se po asi 100m jízdy hlubokým sněhem mezi stromy vyklubal parádní padák s ukrytými výmoly a kolejemi, které jsem přeskákal za sedlem a najednou se objevil na žluté Brněnské, po níž jsem kolem rybníčků dorazil na rozcestí se zelenou kousek od Lelekovic.

Po zelené jsem se nasměroval na Ořešín. První úsek byl pochoutkový: nejdřív poskytl tekoucí lesní potůček, pak asi stovku kluzkých kořenů při výjezdu lesem, včetně klády přes cestu. Zkusil jsem ji přeskočit, ale zapíchl jsem se do ní tácem. Vystoupal jsem takto až na modrou u koňských farem a po ní jsem kolem nějakých kovbojů na koních vyšlapal až k Útěchovu. Těsně před ním jsem naslepo zahnul doprava po jakési běžkařské trase, která mě krásným závěrečným sjezdem po lesní cestě rozbité od svážených kmenů dovedla až k vytrvale bobujícím holčičkám. Tachometr ukazoval 1hod a 20min jízdy a bezmála 20 sněžných km. Výškoměr s pamětí profilu trati tam bohužel nemám. Byl jsem moc rád, že končím, ještě chvíli a z kola by mě museli odsekávat.

P.S. Doma ve vaně jsem zjistil, že 3 prsty na pravé noze jsou bílé a necitlivé. Naštěstí po ¾ hodinovém máčení ve vřelé vodě přišly k sobě a já taky.

(lev)