23.01.2005
První zimní Bítýška a jeden brod

Subject: sobota – na kolo nejedu
Lvicku, ja to kolo vzdavam, hlavni duvod je to, ze me furt zlobi leve zapesti. Dokonce jsem se vyhecoval a zasel k doktorovi, ten mi dal ortezu na zpevneni - snad to pomuze. Porad si to totiz obnovuju drobnymi tukanci z lyzovani, fotbalku, tahani deti ci volejbalu (to byl ponekud detinsky napad, hrat ho) a tak doufam, ze klid zabere. Az budu OK, tak se ozvu (nebo driv, pokud bychom se domluvili na VELO-navsteve). Mej se
Mouta

Bohužel, nedá se nic dělat, musím jet sám, už to bez kola dýl nevydržím, vždyť visí v předsíni už skoro 2 měsíce. Vyrazil jsem v neděli ráno chvíli po osmé do krásného zimního rána. Podmínky ideální – mírně pod nulou, nejdřív poletuje sníh, kolem deváté se vyjasnilo a celé dopoledne svítí slunce, je bezvětří nebo slabý vánek, 3-5 cm zmrzlého čerstvého křupavého sněhu na tvrdém zledovatělém podkladu. Chtěl jsem si projet modrou a zelenou z Rozdrojovic do Bítýšky, která mě nadchla na včerejší rodinné vycházce. Z Čápkovy jsem jel svou oblíbenou trasou po chodnících a lávce přes Žabiny, kolem Biofyzikálního ústavu k Palačáku, u Medláneckého kopce jsem natáhl návleky, po panelce kolem letiště jsem najel na modrou, po které jsem v opačném směru než obvykle kolem Mniší hory dobalancoval po zmrzlých posněžených kolejích na asfaltku z Kníniček na Rozdrojovice, překonav Mniší potok po kluzkém prkně. Následovaly dva nudné kilometry po silnici, na začátku Rozdrojovic jsem naslepo zahnul doleva mezi nové RD, abych se vyhnul zledovatělému stoupáku po modro-žluto-zelené od kapličky nahoru k bufetu na začátku chatové oblasti nad přehradou. Měl jsem takovou radost, když jsem se tam opravdu po zledovatělé a pocukrované cestě mezi domky až vilami (některé bych kupodivu označil za architektonicky zdařilé) dostal, že jsem přestal dávat pozor, v koleji mně ustřelilo přední kolo a docela elegantně jsem vyběhl přes řidítka.

Definitivně jsem se zahřál 1,5 km stoupáním čerstvě napadlým sněhem na Trnůvku, od níž začal druhý sjezd dne, 3 km ke Třem křížům (s kratším lesním intermezzem na kluzkých kořenech). Kupodivu jsem na zledovatělém sněhu nespadl, ale vynahradil jsem si to na křížové cestě – padák ze zledovatělých kamenů, který jsem sjel až na třetí pokus. Poprvé jsem se položil mezi šutry na bok, podruhé jsem seskočil z kola, zase přes řídítka. Dojezd do Bítýšky byl ještě ozvláštněn ledovým potůčkem od mariánské kapličky, naštěstí se kolem něho dalo projet sněhem.

Z Bítýšky jsem jel po červené proti proudu Svratky až k Šárce, nejdřív přes zamrzlé propadající se kaluže, nakonec šplhaje po skále nad řekou s nádhernými výhledy na řeku a na kopce na druhém břehu. U Šárky jsem dal první letošní brod (sice betonový, ale zimní!), znovu nasadil návleky a vydal se Maršovským žlebem snad nejkrásnější dnešní cestou – asi 5 km stoupání kolem Maršovského potoka a pak po zelené do Lažánek panenským křupavým jiskřícím sněhem. Z Lažánek už klasický dojezd do Bítýšky, s jedním zablouděním v lese, který jsem sjel na pedálech místo v nich, protože jaksi zamrzly nášlapy po přelízání stromů, s jedním vylítnutím z vyjeté koleje do ostružin a s jedním zapíchnutím rohu, loktu a boku do sněhu a listí v závěrečném kamenném korytu.

Levý břeh přehrady už nemohl ničím překvapit – ledové kameny se daly předpokládat, bláto na roztáté Zouvalce taky, ale překvapilo mě náhlé totální vyčerpání organismu někde u Junácké louky. Všechno už bylo snězeno a vypito, a tak dvouměsíční pauza, včerejší hospoda a brzký výjezd udělaly své. Taktak jsem se doplazil k přístavišti, kde jsem vyžebral u stánku nějaký cukr (samozřejmě jsem doma nechal peníze), na který jsem dojel po třech hodinách a dvaceti minutách jízdy, s 53 km v nohách, domů na oběd.

(lev)