27.11.2004
Ivančice po třech letech

Po měsíční pauze opět Lev a Mouťa vyrazili (Bleri se poněkud nejapně vymluvil na to, že mu v Praze šlohli kolo, ale vzhledem k tomu, že si u toho nepobrukoval Mládkův hit „Sláva ukradli mi lý-y-že“, asi moc rád nebyl) a něco po půl deváté je bylo možné spatřit, jak na Preslovce stojí a utahují páčky na Mouťově silostroji. Nějak ty rychlosti nakonec skákali a oni se mohli vydat pryč z města.

Trasy na jihozápadě mají tu nepříjemnou vlastnost, že to trvá relativně dlouho, než se aglomerace opustí (zvlášť, když si ještě člověk zajede do Wilzoňáku) a proto byli celkem šťastní, když se přes Lískovec, Bohunice a Ostopovice konečně probojovali do přírody. Na žluté si užívali co to dá - přestože rtuť teploměru povylezla kousek nad nulu, byla půda z noci ztvrdlá na kost a oni si s chutí zakřupali v několika zamrzlých loužích. S ohledem na předpověď počasí (kterou už se naši borci naučili brát s rezervou) bylo celkem pěkně - nepršelo. Jelikož však ten den byla u Slavkova oslava bitvy tří císařů (na kterou je pravidelně již několik let hnusně) a nad hlavami vítr honil takřka souvislou oblačnost, dalo se očekávat nejhorší. Zatím však si pochruchňávali - louky byly místy ozdobené jinovatkou, říčky měly slušivé ledové límce a dokonce byly k vidění i zbytky sněhu. Kochací tempo výletu narušil při napojení na modrou defekt - postiženým však nebyl zcela nečekaně obvyklý Mouťa - duši měnil Lev (je trošku zblblý četbou Vela /v textu tyto pasáže vyznačeny kurzívou/ a tak neříká „prdlá guma“ ale „zmiják“). Mouťovi byla kosa na palce u noh a proto namísto pomoci druhovi v nouzi trénoval na ledě jízdu se zablokovaným předkem - nepodařilo se mu spadnout ani při pokusech o současnou prudkou akceleraci, pročež se neopodstatněle domníval, že je v dobré formě a ten den se moc neomlátí.

Po vynucené přestávce pokračovali údolím Bobravy a zrovna, když se Mouťa chystal říct, že dneska asi moc lidí nepotkají, uviděli velkou skupinu myslivců. To už taky občas projížděli bahnitějšími pasážemi, ale pořád to nebylo nic extra. Mraky nad hlavami se místy dost trhaly, dokonce na ně i mrklo slunko, ale jak si to začali pochvalovat, hned drobně sprchlo (částečně i jakési krupky) a tak toho chválení radši rychle nechali. Za Radosticemi přejeli kousek po silnici se žlutou se zanořili do lesa jižně od Bobravy. Namísto pohodlnější cesty podél Zlatého potoka zvolili stoupání na Tmavý žlíbek (kde trošku pátrali po modré značce), z kterého si zaslouženě vychutnali první sjezdík dne. Zajímavý byl snad jedině tím, že v něm Mouťa nespadl (i když mohl - jeho elastomerová vidlice s termálním lock-outem byla takřka bezpečně uzamčená a on pochytal a vyžral kdejakou nerovnost). Vylezli si na Hadralín a zhoupli se ke kótě 461 (kterou hyzdí plot komplexu budov fy WOOD+PAPER, vzniklého na místě původní neškodné hájenky), odkud už po červené začali sjíždět k Ivančicím.

Bylo kolem poledne a oba jezdce čekal záludný povrch hliněných cest - hrbatý (jak ještě nestačil úplně změknout) a neuvěřitelně kluzký (tenký film už natál). Tato kombinace očividně nesedla Mouťovi, který absolvoval těžkou karamboláž (na rozcestí u křížku se rozplácl přímo před pobavenými zraky dvou dřevorubců a před poděšeným objektivem Lvova aparátu). Dost ho to rozhodilo (ťukl se do helmy, narazil koleno, zhmoždil malík na pravé ruce a celej se opatlal bahnem) a jelikož i vpředu jedoucí Lev nekoukal po značkách ale pod kola, sjeli z plánované trasy. V akátovém porostu někde mezi Veselou horou a Hlinským kopcem pak navolno (bylo tam dost ležících kmínků) střídavě popojížděli a popocházeli, moc rychle to nešlo. Přehops přes jednu kládu si i fotili, Mouťa při tom jel asi dva metry po zadku než vypadl a bolestivě došlápl na svůj nedohojený kotník. Pak zase Lev opouštěl svůj stroj v prudké pasáži a podařilo se mu hupsnout tak vysoko, že pak asi minutu běhal po lese s úmyslem zastavit.

Od Martálky zamířili po modré směr oběd, ale další procvaknutí duše (tentokrát se nenechal zahanbit Mouťa) jim nástup na menáž poněkud oddálilo. Zvlášť když se muselo lepit, protože zjistili, že rezerva má seschlou záplatu a uchází možná víc než ta proražená. Blátem obalené součásti klouzaly a celou výměnu znepříjemňovaly, hlad se stupňoval a proto si oba zhluboka oddychli, když tlak po lepení v pneumatice držel. Na jižním svahu už teplo definitivně přepralo noční chlad a oba se postupně proměňovali v hlínou obalené golemy. Zejména Mouťa, Lvův přední super-blatník toho pochytal neskonale víc a to i v závěrečném hangu do městyse, kdy Tygr letěl jako šílený (mimochodem, kolem hřbitovní zdi).

Ve snacku na ivančickém náměstí už jsou takřka jako štamgasti, vždyť v roce 2001 tu taky chutně pojedli. Vyfasovali pod sebe noviny na sednutí, nabrali sil co břich/hrdlo ráčí (Lev své pivo srkal pomalu, protože čekal, až teplota nápoje bude blízká teplotě těla a ve čtvrt na tři se vykulili před hospodu. Přes pokročilou hodinu se rozhodli prozkoumat kopec Rena (319mnm) a stálo to za to - našli cedule „Pozor, lom, zákaz vstupu“ (ale žádný lom neviděli), ohavné trosky starého amfiteátru a zarmoutili své zraky pohledem na zbytky starého viaduktu (od Eiffela?), vedle něhož ČSD postavili jakousi lacinou hrůzu.

Čas je začal tlačit víc a víc a proto použili silnici a to nejprve do Moravských Bránic a pak směr sever. Mouťovi už to moc nešlapalo a tak se alespoň choval jako cyklista (v zimě se nemá jíst tropické ovoce) a utrhnul si místo banánu ze stromu u cesty šťavnaté kožené jabko. Do následujícího stoupáku mu to ale stejně nestačilo a on musel kus hangu potupně tlačit pěšky. Nastalo chmurné období, spustil se liják, foukal protivítr a valem se šeřilo. Do Brna to ještě bylo lán cesty, pod nos jim smrděla nějaká auta a vůbec to nevypadalo dobře. Dokonce i Lev přestal fotit a to je co říct (zřejmě mu nastalá kompozice nezapadala do jeho série náborových snímků).

Krize po chvíli polevila - za Hlínou (450mnm) déšť zeslábl, u kóty 461 opustili silnici a v krytu smrčin už bylo fajn. Za zbytků světla přelítli po červené hřeben a od altánku zakusili poslední terénní sjezd dne. Mouťa se fakt soustředil a spadl jenom jednou - možná i kvůli tomu, že měl už slaboučké ručičky. Bohužel havárkou ulomil nejen zadní blatník, ale i světlo, které zapomněl sundat a vzhledem k tomu, že optimista Lev si s sebou žádnou svítilnu nevzal, to nevypadalo s dojezdem po okreskách moc růžově. Naštěstí zbytky Mouťovy blikačky do Lvova držáčku pasovaly. Znamenalo to však, že Mouťa „tahal špici“. Neustále se přitom otáčel: jednak měl pocit, že je hrozně rychlý a že Lev určitě nestíhá (ten se pohodlně vezl v komfortním větrném vaku, co vpředu supící tlusťoch generoval) a druhak ho za sebou neslyšel, protože Tygr na rozdíl od něj nevrzal a navíc tiše dýchal nosem (protože nos je pro dýchání předurčen a dobře vybaven). Nakonec se do Brna nějak prokousali, na ulici Hlinky provedli průzkum staveniště a něco po páté dorazili domů. Na to, jaké byly podmínky a vzhledem k faktu, že na oba ještě čekaly další akce (na Lva narozky příbuzných a na Mouťu swingový ples a nedělní fotbálek) nebylo těch 75km na Lvově tachometru až tak špatných.

-mou-


  Fotky z akce