28.10.2004
Chřiby-chyby
Onen inkriminovaný sváteční čtvrtek přinesl již trošku profláklému duu Lev-Mouťa další hrst cyklovjemů. A nutno podotknout, že mnohé z nich byly celkem nečekané.
Základnu v Koryčanech opustili až po desáté hodině a dost dlouho zvažovali, co vlastně oblíct, protože bylo na roční období neuvěřitelné teplo (asi 17stC) a na slunku to dost peklo. Oblast je Lvovým domovským revírem a tak výpravu vedl on. Hned do prvního táhlého výjezdu na hřeben nasadil tempo (zjevně chtěl prolelkované dopoledne dohnat) a měl úspěch - už po pár kilometrech se mu podařilo bolestmi zad sužovaného Mouťu uštvat. Chudák se až do konce výpravy ze zasazené rány nevzpamatoval. Nemá žádnou fyzičku, zpočátku proti nim fučel protivítr a navíc byly cesty mokré a kola se bořila do bláta úměrně váhám jednotlivých jízdních souprav. Měkčí místa se špatně pod bohatou vrstvou spadaného listí odhadovala - ono vůbec tipování, přes co vlastně člověk přejede, bylo klíčovým pro řešení většiny jízdních situací toho dne. Ale zpátky na trať. Po vyšplhání k Stříleckému hradu si začali oba bikeři užívat. Ticha liduprázdného lesa, nádherných barev podzimní krajiny (marně dumali, proč někde je zem pokrytá listím jasně žlutým a jindy měděně červeným, když se vždy jedná o buky), výhledů vůkol či přítomnosti všemožných ščórů (chlupaté housenky, inverzní berušky i motýli), žóžele a kavoňů. A co teprve prvního drobnějšího sjezdíku - v marastu byly bicykly dost nejisté a třeba Mouťovi se poštěstil asi desetimetrový smyk obou kol (neobvykle nezakončený pádem), když se mu povedlo trefit nějakou vyjetou kolej.
První Homo Sapiens míjeli až na 6.km (trio trempíků), ale pocit, že jsou v lese takřka sami je začal postupně opouštět. Za motorestem Samota totiž potkali nějaké houbaře (7.5km), družinu skautů (7.7km), šest čundráků s vlčákem (7.8km), radu Odborového hnutí Svitu a.s. (7.85km), rodinku s kočárkem (7.87km), předvoj výpravy Klubu turistů (7.88km), nějaký dvě terénní auta mastňáků (7.885km), pionýrskou skupinu Jiřího Wolkera (7.89km) a než se nadáli, uvízli v prvomájovém průvodu (chyběly jen alegorické vozy defilující před hlavní tribunou). Do veselí proslivovicovaná partyja padesátníků jim pak sdělila tu smutnou zprávu - že na Brdu právě dnes otvíral arcibiskup Graubner novou rozhlednu (spojeno zjevně se zatěžkávací zkouškou nosnosti věže) a že je tímpádem v okolí nejvíc lidí, co kdy bylo. Během rozboru vzniklé situace nad mapou nebylo nouze o přátelsky míněné dotazy: „Tak kampak, hoši?“ a přestože homofóbií trpící Mouťa odpovídal poměrně jasně: „Někam, kde nejsou lidi!“, dočkali se spousty rad, kudy se dál pustit. Nakonec neodolali a vydali se dle lákavého vyprávění jednoho knírače: „Zkuste modrou (co nebyla na Lvově starší mapě), já jsem si tam rozbil nos, ale vy máte helmy!“ Sešup v prostoru Strachova byl slušnej, kvůli kolonám poutníků často opouštěli cestu - letěli jak zběsilí bez ohledu na možné nástrahy schované pod vrstvou listí, jen aby už byli pryč.
Od památníku Partyzánů podél Salašky dosáhli okraje Salaše. Nechali si zajít chuť na čekání v přecpané hospodě a obrátili se k masám zády - po lesní asfaltce 5019 a 473 nastoupali k Pěkné hoře (560mnm). Tam Mouťa vymyslel hru „fotíme chumelenici listí“ a celkem si při ní odpočal. Nepadalo však jen listí, začali padat i oba cyklisté - jako první Lev (typické espédéčkové položení se na bok - tentokrát na pěknou hromádku klacků), pak se pro změnu Tygr chytil do pasti (díra s vodou zakrytá listím, poněkud si poškodil dráp na pravé tlapě) a nakonec dvakrát Mouťa (nejdřív pod nánosy lupení neodhadl slizký kořen a pak sebou škrábl na blátivé strmé cestě - přímo před objektivem krvežíznivého paparozziho, který ovšem bohužel nestihl nastavit režim „sekvence“ - několik kotrmelců zakončil asi nejdelším stojem o hlavě, jaký kdy udělal).
Lehce obahněni a řádně hladovi dorazili kolem půl druhé do Staré Hutě, ale restaurace plánovaná pro oběd byla ještě zavřená (otvírala až ve 3). Pochmurně dumali co dál - dojídajíce alespoň všechny zbytky tyčinek. Zřejmě pod dojmem dočasně zaměstnaných žaludků se rozhodli pokračovat po trase a nasytit se až v Osvětimanech. Už podruhé toho dne překročili nově spravenou silnici E50 na Uherské Hradiště (tentokrát o něco jižněji), ale pak se jim přestalo dařit - Lev netrefil azimut a oni se zasekli v hustém ostružiní. Šlahouny rostlin byly velmi vytrvalé a rychlost přesunu v této pasáži se (jak by řekl matematik) v limitě blížila nule. Nakonec se přece jen k zelené značce probojovali. Pokračovali pod Ocásek (553mnm) - vrchol samotný ošidili po červené a dál pěkným sjezdem po žluté ke Klimentskému rybníku. Ochotná paní z místního rekr.střediska Radost jim moc radosti nepřinesla, protože doporučila namísto Osvětiman bližší Vřesovice, kde sice hospoda byla, ale nevařilo se v ní. A tak si naši již mírně zdecimovaní vandrovní pár kiláčků zajeli (navíc po asfaltu a mezi polnostmi, což se jim pranic nelíbilo).
V Osvětimanech nebylo jídlo špatné (ono ve čtyři hodiny by snědli s chutí takřka cokoliv), ale trvalo to tam dlouho a tak se do sedel vrátili až kolem půl páté (letního času, na zimní se měnilo o následujícím víkendu). Venku bylo naštěstí i přes nižší slunko stále teplo. Podél Hruškovického potoka a po nadočekávání dobrých cestách se znovu propracovali pod Ocásek, tentokrát však z něj zamířili po zelené kolem Kazatelny na SZ. Užili si dalšího sjezdíku k Cimburku (zdejší studánka byla svědkem Lvova položení se) a už za šera se vydrápali na poslední kopec - Vršavu (500nm). Přesto že byla polotma, fotomaniak Lev si neodpustil lov stínů a ještě se pokoušel něco nasnímat - už bylo ale zřejmé, že i on toho má dost, protože v jedné točce ukazoval doprava a křičel: „Doleva!!“ (myslel doleva z jeho pohledu!). Jinak to ale šlo dobře a tak svou 60-ti km pouť v 18:00 zdárně dokončili.
-mou-
Fotky z akce